V právě končícím týdnu jsem si dvakrát udělal čas na kulturu. V pondělí jsem zajel do Nového Boru na koncert špičkové česko-slovensko-maďarské zpěvačky Szidi Tobias. Byla zde během roku již podruhé, což se asi podepsalo na návštěvnosti - bylo plno tak z půlky. Ale lístky byly prodávány tak, že jsme byli semknuti hezky ve středu dolních řad. Koncert byl namíchán ze starých vypalovaček, z desek Punto Fijo a Divý mak a z novinky Pod obojím. Byl jsem hlavně zvědav, v jakém složení bude hrát doprovodná kapela a jak hodně se bude lišit živý koncert od nahrávek. Akordeon, akustická kytara, bicí, příčná flétna a violoncello. Od první písně bylo zřejmé, že vše sedne. Možná jen zpěv neměl takové nasazení jako na deskách. Zvuk zahaproval jen jednou, to když Szidi vypadla šňůra od mikrofonu a divadlem se rozlehly podivné šumy. Její hlas je jinak darem od Boha, který ona jen umně používá ... a taky ošetřuje (všichni jsme ji podezírali, že si chodí do zákulisí zakouřit, v takových chvílích zpíval doprovodný kytarista). Byla bezprostřední, vyprávěla vtipy, jejichž pointy často vyzradila předčasně, dělala si srandu sama ze sebe i členů kapely. Opravdu umě nacvičená women show, která nemohla urazit toho, kdy Szidi už zná, ani toho, kdo byl na ní poprvé. Pro mě je Szidi od okamžiku, kdy jsem ji objevil, srdeční záležitostí, a tak jsem si ji užil do posledního přídavku v podobě rozpustilé písně o verandě.
Ve čtvrtek jsem si nenechal ujít další výjimečnou událost – Českolipský dětský sbor oslavil v Jiráskově divadle patnáct let své činnosti. Nejsem žádný velký příznivec sborového zpěvu, ale nechtěli jsme si s manželkou nechat ujít příležitost vidět a slyšet desítky našich studentů a žáků. Je to takové pohlazení po duši. To zná asi každý učitel, vždyť nás bylo v sále několik. Velkou slabost mám i pro hlas Martiny Horáčkové, kterou znám od primy. Když spustí svůj soprán, běhá mi mráz po zádech, i když zní jen z davu. A tentokrát si střihla sólo i duet s další skvělou odchovankyní sboru – Barborou Neumannovou.
Více než dvouhodinový program zahájil proslovem sbormistr Petr Novák a já mu můžu jen závidět kus práce, který má za sebou. Nevím, jakým bude ředitelem kulturního domu, ale za dlouholetou činnost ve sboru se mu klaním.
Za představitele města koncert uvedla starostka Hana Moudrá, která se přiznala, že pod Petrovým vedením dříve zpívala. Na pódium přivedla i svou dceru Aničku, která tak byla první vystupující. Ani nevadilo, že Holku modrookou trochu popletla. Kromě hlavního koncertního souboru se předvedly dvě přípravky. Vrchol ale byl až po přestávce, kdy se na jeviště vměstnal i orchestr Atlantis. Největším problém zřejmě bylo vybrat z pěti cédeček to pravé pro výroční koncert. Spirituály, lidovky, křesťanské písně … Program byl neskutečně pestrý a nudit se nemohli ani ti, co si přišli poslechnout jen svého potomka. Škoda, že divadlo nemá ani zdaleka takovou akustiku jako například bazilika. Ale zase tam je teplo :o)).
Žumpu, kterou pod články o vyhánění a vraždění sudetských Němců vytvářejí novodobí novoborští nacionalisté, už moc lidí nečte, ale občas se tam objeví skutečná perla. Vladimír Kučera všem popsal, jak by asi podle zapálených vlastenců měla vypadat porevoluční historie Česka pod vedením stařičkého prezidenta Edvarda Beneše. Dovolil jsem s tento příspěvek vytáhnout do deníku, aby nezapadl.
V prosinci roku 1989 se vrátil do osvobozeného Československa stařičký prezident Edvard Beneš. Strávil v newyorské emigraci dlouhých jedenačtyřicet let. Byl ale dál čilý a věděl přesně, co je jeho prvním úkolem: "Tož heslem naším bude: Všude a ve všem odkomunizovat republiku!" Pan prezident se na komunisty velmi zlobil. V osmačtyřicátém ho přimáčkli ke zdi, dopustil se pak řady chyb a selhání a skončil jako vítěznou stranou vysmívaná figurka. A to Beneš nikdy nezapomínal... "Volal jsem je ve své řeči k umírněnosti, k smířlivosti a ke vzájemnému pochopení, zdůraznil jsem, že politika v demokracii není diktát jedněch proti druhým, nýbrž dohoda a porozumění..." Prezident zaťal zuby a pokračoval: "Celý svět dnes ví, jak na to odpověděli naši komunisté: zradou, násilnictvím, koncentračními tábory pro naše české lidi, bolševickým běsněním, pokusem zničit naši demokracii a zavést u nás komunismus a totalitní režim..." Samozřejmě všichni věděli i další: spolčením se zahraniční mocností proti vlasti, vyvlastněním soukromého majetku, tzv. třídnizací atd. "Naše vláda, vidouc, co znamenala zrada komunistů, právem se rozhodla vyčistit republiku od těchto zrádných elementů," volal Beneš ohnivě. A národ věděl, co to znamená: Odsun! Hezky všichni třicet kilo osobního majetku a mašírujte si do Sovětského svazu, když jste ho tolik milovali! O komunistickém vůdci Gustávu Husákovi se dokonce proslýchalo, že chtěl svého času podstatnou část území republiky, Slovensko, připojit k Sojuzu respublik svobodnych... "Když jste tam tak chtěli, tak si tam jděte," zněl spravedlivý hněv lidu. Podle tzv. Benešova dekretu směl zůstat v Československu jenom ten komunista, který prokázal, že se aktivně podílel na protikomunistickém odboji. Nejčastější důkaz, který členové KSČ uváděli, totiž: "Byl jsem u nich, abych to zevnitř rozvracel," neobstál. Těžko se bránili i tzv. osmašedesátníci. Ještě tak vyloučení z let 69-70, tam revoluční orgány dokázaly přimhouřit oko, ale ti jenom "vyškrtnutí" měli velké problémy s uznáním, že nejsou soudruhy k odsunu, ale občany k dalšímu spolužití. Milion členů strany putoval ve vagonech ČSD směrem k Čierné pri Čope. Z Brna byli vyexpedováni už dříve, při tzv. divokém odsunu. Pěšky. Špatně se šlo zejména nejstarším zasloužilcům a malým pionýrům a jiskřičkám. Edvard Beneš odmítal excesy odsunu, ale vnitřně věděl, že když se kácí les, létají třísky. Nějaké to znásilnění soudružek, pomučení těch, kteří nepadli do oka, občasné skupinové popravy bez soudu, to byly záležitosti sice politováníhodné, ale při tak velkém úkolu... "Slyším z několika stran, že tu a tam se nepostupuje vždy tak, jak by se postupovat mělo. Tato otázka však vyřízena být musí a jsem přesvědčen, že vyřízena bude," řekl prezident. Výsledek třídního antikomunistického vyčisťování země mohl pak Edvard Beneš shrnout v dojímavém projevu o Vánocích 1990: "Letošní Vánoce nabývají zvláštního významu a charakteru také tím, že je ve své vlasti slavíme poprvé bez komunistů." Drtivá většina občanů, která si tento projev vyslechla, pak - když se těšila s vánočními dárky, které si přinesla k Ježíšku z komunistických bytů - dodala: "A tu svou jolku ať si slaví tam, kam je srdce táhlo!"
Pro ty, kteří si oblíbili pozorovat divokou zvěř v Estonsku, mám dobrou zprávu. Spuštěna byla další kamera. Tentokrát je v dutině stromu, ve které přes den přebývá sova – zřejmě puštík. Najdete ji zde: mms://tv.eenet.ee/kakk
Odkaz na všechny kamery je zde. Ta u újedi je vylepšena, ptáky můžete sledovat z větší blízkosti.