Kdy jste poprvé uviděli jeden druhého?
O. K. Těžká otázka, protože já vídám Jirku každý den jakoby poprvé. Dneska už je to skoro manželství, tak uvidíme, co bude dál…
J. L. Poprvé jsem Oldu uviděl ve filmu Karla Kachyni Láska. A byl to tenkrát takový úžasně příjemný chlapec s delšími vlasy a výraznýma očima, a já jsem si říkal, kde asi sehnali tak zvláštní neotřelý typ?
Kdy jste poprvé spolu vystoupili jako herecko-autorská dvojice?
J. L. Před mnoha lety v Poděbradech. Olda zpíval při kytaře, na nohou měl boty kanady, na jevišti jsme byli jen sami dva, zalovili jsme v paměti a vytáhli jsme nějaké scénky, které jsme už dělali v televizi, a z toho posléze vznikl pořad Jsme sví.
O. K. Tam jsme zjistili, že jde leccos, že lidi jsou shovívaví, a tak jsme pokračovali v těch našich drzostech, což trvá do dneška. I když já bych si troufal říct, že z Jirky se po mém boku už stal umělec.
Jste známi jako náruživí recesisté a mystifikátoři a mnoho svých kolegů-herců jste dokázali dostat pořádně do úzkých. Pořád se tak spolu bavíte?
J. L. Už ne tak intenzivně, ale když se naskytne příležitost, neváháme ji využít.
O. K. Recese děláme hlavně pro sebe a někdy se baví i okolí. Ale už to není, co to bylo, čím je člověk starší, tím má míň času. Jsme rádi, že naše pověst coby „nebezpečných“ recesistů nezanikla a lidi mají pořád strach, čeho se od nás můžou dočkat.
Chystáte nějako novou recesi?
O. K. Teď chystáme recesi na 29. října a 1. listopadu (předpremiéra a premiéra Don Quijota). Myslím, že to bude báječná recese. Diváci vůbec netuší, co je čeká.
J. L. My to taky nevíme, a o to to bude napínavější.
S režisérem Strniskem nepracujete poprvé, nastudovali jste společně třeba Albeeho „Kozu“. Čím vám imponuje?
O. K. Režiséři herce pořád něčím otravují. Režisér Strnisko po nás nic nechce a my po něm taky ne, takže může vzniknout dobrá inscenace.
J. L. Smyslem pro humor a nesmírnou vzdělaností. Někdy mám pocit, že ví úplně všecko. Ale není to žádný suchar. Inteligence a živočišnost jsou u něho v rovnováze.
A čím vám imponují Milan Lasica a Július Satinský?
O. K. Když si čtu text téhle hry, obdivuju, co všechno dokázali z románu „divadelně vytáhnout“. Trochu jim mám za zlé, že si to psali pro sebe a ne už od počátku pro nás.
J. L. S Milanem Lasicou jsme kdysi v Ypsilonce nastudovali Vianovu Hlavu medúzy. Byla to má vůbec nejradostnější divadelní práce. Krásné dva měsíce života.
Nechtěli byste si své role – Dona Quijota a Sancha Panzu - prohodit?
O. K. Samozřejmě, že bych to chtěl, ale karty byly rozdány takhle. A tak pro mě celé představení bude o tom, jak Quijota Jirkovi uzmout.
J. L. Obě ty role jsou srovnatelné. Sluha a jeho pán. V této úpravě se však velmi často úloha sluhy přesouvá na pána a naopak. To je na ní, myslím, nejzajímavější.