Štafeta: Šárka Marková

Když mi Iva Bufková v nedávném rozhovoru (zde) prozradila, kdo všechno prošel Divadelním klubem mladých, rozhodl jsem se aspoň některé z nich kontaktovat a zjistit nejen, kam se ubírala jejich umělecká kariéra, ale i jak na své začátky v České Lípě vzpomínají.

Milovníci muzikálů mohli Šárku Markovou vidět a hlavně slyšet v představeních Pomáda, Les Misérables - Bídníci, Miss Saigon nebo v Dětech ráje. A ve všech v hlavních rolích. Ale účinkovala i v legendárním Jesus Christ Superstar. Hrála také v Divadle Semafor a nejen s šansonovými písněmi vystupuje v rámci svého pořadu Šansonování. Na trhu jsou rovněž její dvě alba. Debutové Vzhůru k výškám a dvojdisk Síla je v nás.   

V České Lípě nejste rodačkou, jak jste se u nás v Sudetech ocitla?

Máte pravdu, nejsem. S trochou nadsázky vždycky říkám, že někdo se ze Sudet musel stěhovat násilím, kdežto nás tam mamka přesídlila dobrovolně.

Narodila jsem se v Praze. Naši se ale rozvedli a tím začalo naše putování přes Vejprty, Stráž pod Ralskem až do České Lípy, kde se mamka nakonec znovu vdala a zakotvila natrvalo.

V Lípě jste začala zpívat i hrát. Na hodiny zpěvu jste chodila soukromě nebo klasicky do Základní umělecké školy?

Já jsem vlastně v Lípě na klasické hodiny nikdy nechodila. Navštěvovala jsem pěvecký sbor Mládí, který vedla paní sbormistryně Šimková a patřil pod ZUŠ. K tomu jsme ještě měly dívčí trio s Kateřinou Andělovou a Míšou Vyhnánkovou, která tam myslím učí dnes právě sólový zpěv.

Prošla jste Divadelním klubem mladých. Vzpomenete si na svou první návštěvu souboru a první roli?

Víte, při téhle otázce jsem si uvědomila, že je to už víc než čtvrt století, a to je opravdu dlouhá doba. První zkoušku si nepamatuji, ale celkové pocity ano. Byla jsem šťastná, že jsem divadelnice, a nervózní, abych to nekazila. Byla to skvělá doba. Zkoušení jsem si moc užívala. Hrála jsem jak s DKM, tak v dramatickém kroužku při ZUŠ. A pamatuji si třeba na hru Hoši, dívky a psi nebo třeba Dvanáct a roli Božky, která byla původně psána pro Ivu Janžurovou, když tuto hru hráli jako absolventské představení na DAMU. To pro mě byla kláda. 

Zahrála jste si i s dospělým českolipským souborem?

Bohužel, zahrát si v Jirásku, už jsem nestihla, protože jsem se vrátila kvůli studiu do Prahy. Ale s místními herci jsem se znala a znám dodnes. Občas jsem s tou myšlenkou koketovala, jenže ta vzdálenost se nedala se zkoušením sladit.

Byla konzervatoř vaší hlavní studijní volbou? O ničem jiném jste profesně neuvažovala?

Volba to byla jasná. Neuměla jsem si představit, že bych dělala něco jiného. Jenže, já chtěla původně na obor herectví, a vidíte, člověk míní … a já vystudovala nakonec zpěv. Z herectví mě kvůli předkusu vyhodili, ale vnukli mi myšlenku jiného oboru, za což jsem jim pak ve finále byla moc vděčná. Nikdy by mě nenapadlo přihlásit se na obor Pop zpěv. Takže ještě jednou, díky za vyhazov.

Jak se člověk stane vokalistkou doprovázející hvězdy populární hudby Ilonu Csákovou, Helenu Vondráčkovou nebo Ivetu Bartošovou?

Mám v životě štěstí na lidi, doporučení a příležitosti. A tak jsem se ocitla ve studiu jako vokalistka na spoustě alb. A potom na podiu s Helenou Vondráčkovou třeba i v Lucerně. To jsem ještě netušila, že jednou budeme sedět ve stejné šatně, alternovat se ve stejné roli a hrát spolu i tenis. Tehdy jsem se od ní hodně profesně naučila. Vlastně to vždycky bylo umění být ve správný čas na správném místě.

Pozná se vokalistka nějak blíže s hlavními hvězdami? Nebo oni prostě přijdou, zazpívají a odejdou a sbor řídí někdo jiný? Jako laik si asi neumím úplně představit. Kdysi, před více než třiceti lety, jsem Bartošové dělal na brigádě nosiče aparatury, ale to asi nejde srovnat :).

Víte, já jsem nikdy nebyla klasická stálá vokalistka. Ta, která je s jedním interpretem léta. Byla jsem vždy oslovena na jednotlivé koncerty nebo projekty, takže jsem tak úplně nezažila série společných vystoupení nebo dlouhodobé spolupráce, kde je pak na vše více času, a je to jiné. Ale s těmi, s kterými jsem zpívala na podiu v rámci koncertu, jsem se seznámila vždycky a proběhly i zkoušky, aby se vše sladilo a dopilovalo.

Jak hodně jste měla šanci poznat Andrea Boccelliho, se kterým jste také vystupovala?

Moc ne. Tehdy jsme ho doprovázeli v rámci předávání Cen Anděl v jedné písni. Přijel tehdy rovnou do Veletržního paláce, kde se vše odehrávalo. Stihl se s námi jen pozdravit a byla zvukovka. My měli vše nazkoušené už předem, takže to bylo spíš intenzivní a rychlé, nicméně moc milé setkání.

Jsou právě muzikály parketou, ve které jste se našla?

Muzikály jsou má láska a vášeň. Spojují herectví, tanec a zpěv. Obory, které jsem vždy obdivovala a milovala.

Jak dlouho trvalo, než jste se dostala do hlavních rolí, a jak to bylo profesně náročné se vypracovat?

U mě v tom opět hrálo roli štěstí, příležitost a tak trochu i odvaha. Bylo to poměrně rychlé. Už při škole jsem hrála v company muzikálu Jesus Christ Superstar, což pro mě bude neskutečný zážitek až do konce života. Hlavně konkurz do něj. Režisér Petr Novotný se mě tehdy zeptal, jestli zazpívám malé f. To je hodně hluboký tón. A já řekla: „Asi jo“. On na to odpověděl, že by mě tedy asi potřeboval. Pak už to šlo ráz na ráz. Předzpívala jsem dirigentovi, kterým byl Ota Balage (BSP) a on řekl, že mě tedy berou. To se psal rok 1997. První hlavní role přišla na přelomu roku 1999/2000. Původně jsem jí vůbec neměla hrát. Jenže osud tomu chtěl jinak. Já byla připravena jako swing na všechny ženské role v Pomádě. Swing je člověk, který jistí všechny role, aby se hrálo, kdyby kdokoliv nemohl. No, a tehdy odmítla angažmá jedna z představitelek Sandy, ještě v době před zkoušením.  Já uměla i její part. Mirek Vidlák, který vedl hudební nastudování, mě nechal předzpívat režisérovi Jánu Ďurovčíkovi. A jak se ukázalo, štěstí přálo připravené. A já si díky tomu užila i svou první premiéru v životě.

Myslím, že Českolipané úplně nesledují vaši kariéru. Vzpomenete nějaké její další mezníky?

Pak následovali Bídníci, což byla veliká výzva. Byla jsem jediná, která hrála v tom samém muzikálu dvě role. Navíc hlasově velmi rozdílné. Cosette a Fantine. Byla to pro mě velká škola. Během toho jsem se naučila a posunula asi nejvíc. Hned poté následovala Miss Saigon a opět dvě role. Gigi a Ellen. Pak jsem hostovala v několika hrách v divadle Semafor. A pak už přišly Děti ráje a můj návrat do divadla Pyramida, dnes vlastně GoJa Music Hall. Natočila jsem s kolegy několik dílů hudebního pořadu pro ČT Jsou hvězdy, které nehasnou a dvě sólová alba Vzhůru k výškám a 2CD Síla je v nás. Alba a písně, na kterých jsem spolupracovala jako vokalistka nebo aranžérka sborů, ani nepočítám.

Máte velký záběr. Od popu přes muzikály až po šanson. Důvodem je snaha se zpěvem zkrátka uživit, anebo to tak skutečně cítíte? Kdybyste si musela vybrat, co by to bylo?

Pro mě byly a jsou hodně důležité texty. Vždycky mě bavilo být interpretkou písní, které vypráví příběhy, což je možné jak v popu, muzikálu, tak šansonu. Když se spojí dobrá hudba a text, je to nádherný zážitek, to moci interpretovat. A já naštěstí nemusím činit Sofiinu volbu.

Vydala jste se i na dráhu pedagogickou. To vzniklo jak?

Byla jsem požádána, abych učila zpěv děti, které se přihlásily do Centra muzikálového herectví. Muzikál byl jejich koníčkem a chtěly si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je být muzikálovým hercem. Každý rok se jim napsal muzikál na tělo, a tím vyvrcholila celoroční práce. Taková třešnička na dortu. Teď občas učím soukromě, když mě někdo osloví nebo požádá.

Co tréma? Mně přijde muzikál jako nejnáročnější disciplína – zpěv, pohyb…

Trému mám dodnes. Jen už ji snad umím lépe snášet a ovládat. Začátky byly krušné a bylo jedno, jestli to bylo v divadle nebo při koncertě.

Udržujete s Českolipskem ještě nějaké vazby?

Českou Lípu mám ráda. Moc se mi líbí i okolí. Mám tam ještě i nějaké kamarády. Jezdila jsem tam poměrně často za mamkou. Ta bohužel před dvěma lety zemřela, a tak už se do Lípy tak často nedostanu. V poslední době spíš jen pracovně do okolí.

Jak relaxujete? Pokud je na Relax vůbec ve vašem zápřahu čas.

Na relax si udělám čas vždycky. Mám moc ráda masáže a lázně. Mnoho let mě také provází v mém životě meditace. Ty mě vždycky vrátí do mého středu a zharmonizují. A když potřebuji intenzivnější uvolnění, tak si zatancuju jen tak. Všechno vytřesu a je mi fajn. Miluju Salsu.

Fotografie jsou z archivu Šárky Markové.